2. kapitola
18. 8. 2009
„Ahoj Harry,“ vysoká postava v plášti se obrátila.
„Vy?“ vykřikl chlapec.
„Správně, Lord Voldemort…osobně,“ odpověděl mu slizoun.
„To…,“ Harry se zakoktal.
„Ano, Pottere?“ pronesl tiše Voldy, „chtěl jsi něco říct? Ach, zapomněl jsem, ty jsi někdy skoupý na slovo, že? Víš co? Provedeme to rychle…Avada-“
„Neeeeeeeeeeeeeeee!!“
„Harry!“ ozvalo se z dálky, „probuď se!“ Harry sebou poslušně trhl a otevřel oči. Žádný Voldy, byl to jen sen. Harry si oddychl, ale byl zpocený. Nad ním stála osoba, kterou nemohl v tom ostrém světle rozpoznat.
„Jsi v pořádku, Harry? Zase ty můry?“ zeptal se tiše hlas. Počkat, ten hlas znám! Že by…? Ne, blbost!
„Ehm…kdo jste?“ Harry se hrabal zpod peřiny a posadil se. Radši nahmatal pro brýle, protože se mu to zdálo nemožné, co viděl. Před ním stála řada lidí. Hodně lidí. Ale skoro žádné neznal, přesto chytře si domyslel, že jsou to členové Řádu.
„Ach Bože, on ztratil rozum!“ zaječel kdosi vzadu.
„Ale houby s jedem, co to žvaníte?“ ozval se bručivý hlas Moodyho. A nad Potterem se skláněla Hermiona.
„Já…promiň, nepoznal jsem tě hned. Měl jsem sen. Kolik je proboha hodin?“ zamručel Harry.
„Asi dvě ráno,“ řekla energicky Hermiona, když se podívala na své hodinky.
„Cože? Tak brzy?“ zazíval chlapec. Hermiona se na něj pohoršeně podívala.
„My jsme si přišli pro tebe. Mudlové spějí, osobně jsem do nich nalila uspávací lektvar,“ poznamenala lehce kousavě dívka.
„Hele, na to, že je noc, chrlíš na mě moc informací. Já vím, že holky toho snesou víc, ale já ne,“ zchladil ji Harry.
„Tak dělej, sbal si, ať vyrazíme!“ pobízela ho Hermiona. Ostatní se už dávno vytratili, jak Harry během okamžiku zjistil.
„A nechtěla bys mi pomoct?“ navrhl nevinně Harry. Jeho kamarádka protočila panenky, ale dala se do toho: „Balit!“ Všechny věci se složily a za minutku všechny jeho věci ležely srovnané v kufru.
„No, budeš si to muset nechat vyprat, ale je to alespoň poskládané. Počkej ještě… Pulírexo!“ namířila hůlku na klec od Hedviky.
„Hedvika je na místě, včas jsme dostali tvůj vzkaz,“ utrousila Hermiona a levitovala kufr dolů. Pak jeho věci poslala krbem pryč. Harry se převlékl a do batohu nacpal všechny ostatní věci, jako byla hůlka a peníze či neviditelný plášť. Nakonec popadl Kulový Blesk a sešel za ostatními.
„Ehm ehm…“ ozval se Harry. Někteří z toho nadskočili a významně se po něm podívali, a tak se radši přidal k Hermioně: „Kde je vlastně Ron?“
„Na to je čas…až pak,“ dívka uhýbala pohledem.
„Hermiono, co se děje?“ zamračil se Harry.
„Prosím, musíme co nejrychleji odejít, Ty-víš-kdo máš všude špehy, není dobré se někde dlouho zdržovat. Poletíme samozřejmě na košťatech,“ dodala přísně. Harry už neremcal.
„Připraveni?“ zvedla hlas Hermiona. Všichni zamručeli na souhlas, takže se vydali na cestu.
„Letíme na Ústředí?“ zeptal se znova Harry.
„Ne, leť za mnou,“ zavrtěla hlavou brunetka.
„Ale co když-,“ zkusil to znova Harry.
„-zemřu? Ostatní vědí také cestu. Tady si nesmíme už nic říct, ano? Na znamení letíme!“ křikla na ostatní.
„Počkat, ty jsi organizátorka? A odkdy létáš na koštěti?“ vyptával se Harry.
„Možná na tebe chrlím moc informací, ale ty jsi děsná drbna! Už drž hubu!“ okřikla ho Hermiona. Přehodila přes sebe hábit s vysokým límcem a smutně se na Harryho zadívala. Uvědomil si, že takhle vypadá Hermiona krásně a úchvatně.
„Teď!“ vykřikla dívka a Harry se mocně odrazil od země. Hábit za ním vlál. V ruce držel hůlku v pozoru. Dnes je mi sedmnáct! Jsem plnoletý! Tak ať to přežiju…těš se Voldy. Vítr byl neobvykle silný a Harry přenesl váhu do stupátek Kulového Blesku. Hermiona letěla doopravdy mistrovsky, skoro jako on. Akorát nepůsobila, jako by s koštětem srostla. Strhla koště dolů a Harry to jen tak, tak dal. Před jeho koštětem se objevila červená petarda. Smrtíci si chtěj hrát, tak si budeme hrát!
„Dávej pozor, Hermiono! Smrtijedi jsou na dýchánku!“ křikl za dívkou Potter.
„Dávej pozor na spíš na sebe!“ opáčila Hermiona a zrychlila. Harry spatřil jednoho Smrtíka a okamžitě ho poslal dolů pod sebe. Pitomci.
„Zdá se, že Voldy dneska se mnou nepočítal!“ zvolal na Hermionu, protože byli v polovině cesty, jak mu stačil někdo z Řádu sdělit a zlikvidovali jen tři Smrtíky.
„Jen aby,“ zasmála se lehce Hermiona a otočila koště o 360°. Harry do ní div nenarazil a napodobil ji. Ostatní to už sledovali a otočili se taky. Okolo nich bylo ticho a všichni byli na jednom místě.
„Dolů!“ zařvala Hermiona vyděšeně a během setiny už byla pod nimi. Harry okamžitě strhl koště a letěl střemhlav dolů. Všichni uháněli nocí o kus zpátky. Nad nimi byl vidět gejzír jisker a oheň. Smrtijedi na košťatech tupě zírali na místo, kde před chvílí Řád čekal. Když byli dostatečně daleko, obrátili opět směr a nadletěli nebezpečné místo. Za dvacet minut snižovali a kurs směru byl severněji. Okolo ležely hory a Harry to zde nepoznával. Kde to jenom je? Přistáli docela měkce. Hermiona obratně seskočila z koštěte a Harry elegantně přehodil nohu přes koště, aby si nemyslela. Zbytečně.
„Tak můžeme jít,“ sykla Hermiona. Neslyšným krokem mířili do temného kouta vesnice, tedy Harrymu to tak alespoň připadalo, že to je vesnice.
„Tak kde jsme!“ vyjel Harry.
„Ticho!“ sykla na něj, až se Harry lekl. Ta je nějaká nabroušená! Radši ani neceknu. Ještě by mě zbila. Zabočili do jedné z ulic. Byla to slepá ulička a na konci stál dům. Nevypadal moc vábně. Přesto měla jeho kamarádka do něj namířeno. Hrubě vrazila do dveří a vedla Harryho halou. Zdálo se, že je to doopravdy velký dům, stejně spletitý jako Ústředí, ale uvnitř byl čistý a příjemnější. Zamířili do prvního patra, odkud se ozývaly hlasy. Hermiona otevřela dveře a ozval se řev.
„Jste tu, vrátili jste se!“ Molly Weasleyová se vrhla na Hermionu. Harry stál bez dechu ve dveřích. Byla to veliká, obrovská místnost. Byla bíle vymalovaná, měla vysoká renesanční okna a celkově pokoj zářil. Ohromení ho ochromilo.
„Harry!“ vykřikla žena a vrhla se pro změnu na něj. Chlapec začal chrčet, a tak ho Molly pustila a vrátila se ke stolu. Všichni se na mě dívají jako na exota. A navíc, kde je Ron?
„Harry, běž nahoru, dokončíme poradu,“ vyzval ho Remus Lupin, který se na něj nepatrně usmál.
„Hermiono?“ zeptal se Potter udiveně kamarádky, když si sedala ke stolu.
„Běž, hned za tebou přijdu,“ usmála se na něj. Harry se otočil a dveře se za ním lehce zavřely. Ostatní členové už prošli, i když blokoval vchod.
„Ahojky!“ pozdravil Ginny Weasleyovou. Stála o patro výš. Rudovláska mu zamávala a počkala na něj. Dům byl doopravdy zářivě bílý a nablýskaný, jakoby patřil nějakému vznešenému rodu, ale přátelskému. Došel do patra.
„Nazdárek! Jdeš do pokoje?“ zamrkala na něj.
„Jo, jasně. Ukážeš mi ho?“ zrozpačitěl Harry.
„OK…je to tu bezva, že?“ usmála se Ginny.
„Nečekal jsem takový přepych,“ uznal Harry.
„To já taky ne, ale už jsem tu od začátku prázdnin, takže jsem si zvykla. Ústředí už není bezpečné, i když patří tobě, víš. A i když jsme ztratili Brumbála, bojujeme dál,“ vysvětlila mu rudovláska, „tak jsme tu!“ Otevřela bílé dveře a Harry vstoupil za ní. Pokoj byl na rozdíl od ostatních malý. Uprostřed stěny stála veliká postel a vedle něj noční stolek. Bylo to dokonale vybavené. Koupelna byla součástí pokoje, jakožto stojan s mísou, džbánem pod mísou, mýdle na speciálním držátku a háčkem na ručník. Záchod byl za malými dvířky v koutě. Všechno bylo připravené, jeho věci byly už vyprané a vyžehlené ve skříni. Kufr byl pod postelí a koště stálo opřené pod věšáky s jeho cestovním hábitem.
„Je to dokonalé,“ zachroptěl Harry.
„Každý tu má svůj pokoj, abys věděl. Všechny jsou takto nádherné. Mamka a Hermiona si daly doopravdy práci a já jsem jim pomáhala. Bylo to tu v děsném stavu…ale jak vidíš…,“ Ginny se opět usmála.
„Mohla bys mi říct, co se děje s Ronem?“ zeptal se s nadějí v hlase Harry. Ginny sebou trhla při těchto slovech a podívala se na něj smutným pohledem.
„Až po snídani, Harry,“ řekla tiše.
„Co-“ začal znovu Potter, ale Ginny jej přerušila: „Po snídani!“ Harry podruhé oněměl. Tak teď už nic nechápu! Jakoby se Ron přidal na stranu Voldyho! To je k zbláznění s nimi. Jsou na uškrcení, vážně. Do pokoje přišla Hermiona celá vysmátá.
„Už si se zabydlel, Harry? To je dobře, strávíš tu docela dost času,“ řekla Hermiona.
„Dost času? Jak víš, tak já nepůjdu do Bradavic, když je Voldy při moci,“ sdělil jí netrpělivě Harry.
„Já vím. Jenomže ty se nikam nehneš, abys věděl,“ vysvětlila mu až nepříjemně jemně brunetka.
„Dneska jsem vážně na hlavu! Odkdy jsi v Řádu? A já ne?“ vyjel ostře na ni Harry.
„Až po snídani!“ vyštěkla Hermiona.
„Jo jasně! Porady po ránech, ty jsi v Řádu, všechno má být po snídani a ani nevím, co se děje s Ronem!“ zakřičel. V tu ránu se vedle nich objevil Sirius.
„Harry? Omluvíte nás?“ podíval se na děvčata Black. Ginny i Hermiona se po sobě podívaly, a pak odešly. Sirius za nimi zavřel dveře a posadil se na postel. Harry ho napodobil.
„Máš starosti?“ zeptal se Sirius.
„To je snad vtip!“ štěkl Harry.
„Já vím, že je to otravné, i když máš dnes narozeniny, ale vydrž to alespoň do té chvíle po snídani,“ vyzval ho klidným hlasem kmotr.
„Nejde o mně, ale o to všechno okolo mě!“ rozohnil se Harry.
„Jo, já vím, nemůžu tě chápat, ale umím si představit, jak tě to štve. Prostě to chce klid. OK?“ řekl mu Sirius.
„Platí,“ zavrčel Harry. Sirius ho pak poklepal po rameni a odešel z pokoje. Za minutku ho volala Molly na snídani.
Ze stolu se stala pomalu královská tabule. Byla přeplněná dobrotami a Harry se svalil vedle holek. Rona nikde nepostřehl. Fred a George byli na Příčné ulici, Percy byl ještě s rodinou rozhádaný a Bill i Charlie byli v práci, jak postřehl během chvíle, co seděl. Vlastně tu seděla základna Fénixova řádu: Weasleyovi, Moody, Lupin, Tonksová, Pastorek, Sirius a nově Hermiona.
„Dáš si topinku? Nebo chleba? A marmeládu?“ Molly na něj sršela tolika slovy, že to sotva pobral.
„Děkuju, topinku s marmeládou bych prosil,“ řekl Harry.
„Jak se vede Řádu?“ otočil se na Remuse.
„Voldemort si podmanil mnoho lidí, má stále víc a víc služebníků. Řád o hodně přichází, bez Brumbála jsme nahraný. Takže bledě, když si se ptal na stav…,“ odpověděl mu smutně Lupin. Paní Weasleyová postavila před Harryho snídani.
„Stejně Voldemorta porazíme,“ poznamenal Sirius.
„Ty se radši moc nikde nezjevuj, když máš být mrtvý, Tichošlápku,“ zasmál se Náměsíčník.
„Sakra, neutahuj si ze mě, víš, že to nemám rád,“ odsekl Sirius. Remus se na něj pobaveně podíval a mrkl na Pottera. Hermiona se vesele bavila s Ginny. Konečně se sklidila snídaně a Harry div neposkakoval vzrušením na židli. Remus povstal a byl drobátko červený v obličeji.
„Tak teda…sešli jsme se tu, abychom uvedli Harryho do věcí Řádu. Neznamená to, že ho přijmeme mezi nás jako člena,“ podíval se směrem k Molly, „ale jakožto hlavní aktér situace je v právu všechno vědět.“
„Fajn, tak co je s Ronem?“ uhodil hned Harry, aby se dostal k tématu. Všichni najednou ztichli, že byste slyšeli upadnout i titěrný špendlík.
„No…,“ váhavě se podíval směrem k Weasleyům, kteří nepatrně přikývli, „Ron je taková speciální záležitost…Abys pochopil, Ron byl přijat do Řádu a vydal se na misi. Už se nevrátil. Je nezvěstný, takže je velmi pravděpodobné, že je…mrtvý.“ Artur Weasley byl bledý jako stěna, Molly se usedavě rozplakala a Ginny měla slzy na krajíčku. Hermiona se svezla po židli dolů. Ostatní jen nečinně přihlíželi scéně a Harry zalapal po dechu. To není možný. Ron neumřel, sám mi přece psal na začátku prázdnin s Hermionou. Pokud to nebylo falešné. Možná se báli, abych nešel za ním, kdyby mi nenapsal, přinejmenším se nepodepsal.
„Harry, je nám to moc líto…víme, že to byl tvůj nejlepší kamarád-“ řekl Remus potichu. To už ale Potter vstal a odběhl do svého pokoje. Zarytě mlčel, když za ním Sirius přišel.
„Pojď, vrať se do kuchyně,“ hlesl s nadějí jeho kmotr.
„Ne,“ odsekl Harry.
„Takhle se chová nejlepší kamarád Rona Weasleyho? To jsem od tebe nečekal,“ zamračil se Sirius.
„Já všechny poztrácím, pokud to půjde takhle dál! Máma, táta, pak málem ty, teď Ron…no? Co na to řekneš?“ vyjel zase Harry.
„Na to ti řeknu jediný: Správnej chlap se před ničím neschovává! Ani ty ne!“ řekl Sirius.
„Už se pakuju,“ zrezignoval Potter. Sirius se cítil, jakoby uřknul stovky Snapeů a Voldíků. Když Harry vešel, bylo tam ticho. Hermiona už zase seděla a nikdo nebrečel, což bylo plus pro něj. Sirius se hned objevil vedle něho. Posadili se a Remus pokračoval dál.
„Ehm…Hermiona se přidala k nám do Řádu a byla slavnostně přijata. Musela se zdokonalit v letu na koštěti,“ Hermiona se začervenala, „a taky jsme se přestěhovali. Toto je Zmijozelovo pohoří. Místo, kam si mnoho čarodějů netroufne a taky Voldemort nepočítá s tím, že bychom zde byli. Samozřejmě je to tu ochráněno kouzly, ale mohou být zlomena. Tento dům je dědictvím Potterů.“ Po této větě Harry vytřeštil oči.
„Bydleli jsme v Godrikově dole,“ připomněl Removi chlapec.
„Tady bydleli tvoji prarodiče, takže rodiče tvého otce. Dům vypadá zvenčí ošklivě, ale tady je už upravený. Můžou ho vidět buď Potterové, nebo členové Řádu, jen tak pro zajímavost,“ opáčil Lupin.
„To jsem nevěděl,“ vydechl Harry.
„To my taky ne. Pověděl nám o tom Brumbál před svou smrtí a my jsme si to dohledali v archivech. Záznam o tomto domě byl samozřejmě zničen, aby ho nemohl Voldemort nalézt,“ dodal Remus.
„Fajn, to je pěkný, ale odkdy rodina chodící do Nebelvíru žije řekněme na nepřátelském území?“ zeptal se Harry.
„Že by šlo o zmatení nepřítele?“ nadhodil Remus. Harry se musel zasmát.
„Všechno, co tě pálilo zodpovězeno?“ optal se Lupin.
„Přijmete mě do Řádu?“ Harry se musel k otázce docela dost nadechnout. Aha, to jsem neměl říkat, nechtěj mě. To jsem si mohl myslet. I Ron byl přijat. Tak proč ne já?
„Ať rozhodne rada Řádu,“ pronesl důležitě Moody. Ostatní kývali na souhlas.
„A to kdy?“ vyhrkl Harry.
„Až se rada zase sejde. Tj. kdykoliv,“ odpověděl Pastorek.
„Ale já nemám tolik času!“ řekl Harry.
„Budete tu tak dlouho, dokud neskončí válka s Voldemortem,“ zavrčel Moody.
„Jestli nevystrčím nos, tak to bude do aleluja,“ odpověděl kousavě Potter.
„A klid!“ vyštěkla Molly. Ginny byla ještě bledá a Hermiona tiše přihlížela. Harry to vzdal a taky zmlkl.
„Teď běžte do svých pokojů a za hodinu se sejdeme. Vysvětlím vám program dne,“ zavelela Molly a nikdo si netroufl její povel ignorovat. Dokonce i Sirius se nechal.
„Já jdu do terénu,“ zahučel Moody a odvlál se svým cestovním pláštěm do vstupní haly. Bystrozorové s panem Weasleyim a Lupinem se vydali za ním do slunečného, svěžího rána bez mraků.
„Harry?“ ozvala se Ginny, „nechceš jít ven?“
„Já nevím, co chci…jsem zmatený,“ řekl.
„Dělej si, co chceš, ale ven už se nedostaneš,“ varoval ho Sirius.
„Na to bych přišel i bez tebe,“ odpověděl drze Harry. Kmotr vstal a nebezpečně se blížil k Harrymu. Měl sto chutí dát tomu frackovi do zubů, ale držel se. Harry vytáhl hůlku, ale vzápětí o ni přišel.
„Ty bys rád do Řádu, co? Ale ty nejsi připravenej, víš?“ vmetl mu do tváře Sirius.
„Jo, jasně,“ řekl ironicky Potter.
„James byl jiný…sice porušoval řády jako ty, ale nikdy se nechoval takovým způsobem,“ přiznal si zklamaně Black. Harryho to zasáhlo, že ho měl za děcko a hlavně, že si myslí, že není tak dobrý, aby směl sloužit organizaci.
„Dej mi mou hůlku,“ vyštěkl na Siriuse. Kmotr mu ji hodil a vyklidil místnost. Hermiona klábosila s Ginny v zahradě, Molly vařila oběd a Sirius se zavřel do svého pokoje. Harry se tedy vydal na exkurzi po domě. Prozkoumal podrobně všechny volné pokoje, jelikož obydlené měli štítek se jménem. Dům měl pět pater a žil tu jen základ Řádu. Weasleyovi tu žili dočasně, než se zase přesunou zpět do Doupěte. Harry si dům hned zamiloval a už se rozhodoval, zda zůstat nebo jít bojovat. Vyšel na zahradu a vyhledal si holky.
„Jejda, přišla k nám netykavka!“ zvolala Ginny. Harry do ní strčil a Hermiona se zasmála.
„Hele, vy dvě hrdličky, nedáme řeč. Hlavně kvůli panovi Potterovi,“ navrhla nevinně Hermiona.
„S radostí, slečno,“ vyskočila Ginny a trojka zase zalezla do domu. Ve vstupní hale se od nich Harry ještě n chvíli odloudil, aby se převlíkl z potrhaného oblečení a hábitu do kouzelnického. Pak vešel do pokoje Hermiony, odkud se holky ozývaly, a s dovolením se posadil.
„Super…takže…kde začít. Podle mě bys měl konečně klidnit hormony a přestat dorážet, a pak na někoho štěkat. Je to už fakt otrava. Jestli chceš do Řádu, musíš umět zachovat disciplínu,“ řekla Hermiona.
„Sirius mi řekl, že se do Řádu nehodím. Prý jsem ještě nezralý,“ poznamenal kysele Harry.
„To ti řekl jen proto, že jsi zklamal. Viděl v tobě Jamese, chápeš? Uvědom si, že se chováš trochu jako fracek, protože furt křičíš,“ vysvětlila mu Ginny.
„Od tebe to sedí,“ procedil Harry.
„Jo, sedí, protože se tak nechovám, na rozdíl od někoho, že? Mimochodem, to tě zatím jenom upozorňuju předem. Aby ti to totiž pak někdo neřekl narovinu,“ opáčila Ginny jedovatě. Harry na to nic neřekl. Cítil se provinile. Sakra, proč má zase pravdu? Jsem fakt nesnesitelnej! Musím se změnit, dokážu jim to a konec konců, sobě taky. To jsem to ale dopadl.
„Myslím, že je čas se dostavit dolů, jinak nás mamka zabije,“ řekla Ginny. Seběhli tři patra do kuchyně a počkali na Siriuse.
„Už jsem tu!“ zahlaholil vesele.
„Výborně, můžeme začít,“ oddychla si Molly. Čtveřice se na ni tázavě podívala, ale odbyla je mávnutím ruky.
„Mám pro vás drobné úkoly. Protože už je tu perfektně uklizeno, je na čase, abychom se prokousali zahradou,“ oznámila jim. Sirius úspěšně protočil panenky, Ginny se zatvářila zkroušeně a Hermiona si odfoukla. Harry měl tvář jako z kamene.
„Pokud nemáte dotazy, můžete rovnou jít do práce!“ vyzvala je paní Weasleyová a doprovodila je ven. Všichni popadli zahradnické náčiní a zaútočili na neposedné keře.
Nabručený Sirius trucoval ve svém pokoji, Harry a holky seděli v kuchyni.
„Všechno nejlepší k narozeninám!“ Hermiona vyrukovala s obrovským balíkem. Ginny mu taky pogratulovala k plnoletosti a předala mu dárek.
„Tak ukaž, co jsi dostal,“ Hermiona hořela nedočkavostí, co si pro něj připravila Ginny a Molly s Arturem. Sirius ještě trávil čas v ložnici, takže se nijak nepochlubil s narozeninovým překvapením. Harry s potěšením strhal balicí papír a vykoukl na něj nový brk v nové psací sadě.
„Hej, jak víš, že jsem si zničil svůj poslední brk?“ zeptal se. Rudovláska se jen potutelně usmála.
„Tak, a teď ten Hermionin!“ dožadovala se Ginny. Harry se zatajeným dechem dárek rozbalil a spatřil velikou krabici. Balík byl hodně těžký a chrastil.
„Sakra, Hermiono, co to je?“ zeptal se užasle. I Hermiona se na děj šibalsky podívala. Harry otevřel víko, a co svět neviděl…několik sametových hábitů, trochu galeonů v měkkém váčku, oblíbené sladkosti, jakási podezřele otrhaná kniha a ještě jeden zabalený balíček.
„Páni, ty si se letos přecenila!“ uznal výkon kamarádky. Hermiona jen rudla, Ginny se svíjela smíchy při pohledu na Harryho a paní Weasleyová se překvapeně dívala na krabici plnou dárků. V posledním dárečku se skrýval svetr, jenomže poněkud menší.
„To je nejneoblíbenější svetr po Ronovi, který jsem našla. Kaštanově hnědý, vzpomínáš? Věčná vzpomínka,“ vysvětlila Hermiona a hlas se jí chvěl. Harry měl nutkání zasmát se, když si vzpomněl na znechuceného kamaráda u stromečku v Bradavicích v prvním ročníku, ale ovládal se. Objal ji.
„Děkuju,“ zašeptal. Ginny si je změřila pohledem. Pak se objevil Sirius.
„Tak jsem si řekl, že je na čase přestat bručet a taky ti popřát,“ řekl kmotr.
„Vzpomínka na druhé zaručeně potěší,“ popíchl ho drobátko Harry.
„Všechno nejlepší,“ popřál mu a hodil mu dárek. Neměl ve zvyku ‚normálně‘ předávat dárky jako ostatní. Harry překvapení rozbalil. Letos byl Sirius opravdu originální: daroval mu knihu (ke všemu mudlovskou) Umění milovat! Harry se rozchechtal.
„To bych teda od tebe nečekal!“ vymáčkl ze sebe mezi smíchem a mluvou Potter. I holky se k němu přidaly.
„Oběd!“ zahalasila Molly a ke stolu se řítil pekáč s masem a hrnec s knedlíky. Hned za nimi šla paní Weasleyová se salátem. Mávnutím hůlky bylo prostřeno a všichni se posadili.
„Do tebe bych řekl, že budeš taktnější,“ poznamenal Sirius.
„Když…ono to nejde. Ale dostaneš ocenění za vtip roku, co se týče dárků,“ řekl Harry a pustil se do jídla.
„Zítra budete pokračovat ve zvelebování zahrady,“ oznámila jim Molly, „a Hermiona půjde splnit úkol pro Řád.“
„Já vím,“ přitakala dívka.
„Dobrou chuť!“ řekl rychle Sirius, když viděl, jak se Harry nadechuje k otázce k Hermionině výpravě. Potterovi sklaplo.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář