4. kapitola - Divy se nedějí jen na Vánoce
13. 12. 2010
V poslední den vánočních prázdnin se hrad probudil k obvyklému životu. Před obědem dorazil expres do Prasinek, a když Pobertové a holky spořádali dezert, uslyšeli první hlasy vracejících se studentů z prázdnin do školy. Holky další den po Silvestru s klukama nemluvily. Večer to ale nevydržely, protože si chtěly zahrát Řachvého Petra, a tak je požádaly, jestli by si s nima nezahráli. Pobertové samozřejmě s výrazem i pocitem zadostiučinění souhlasili.
Dneska se snažili si užít poslední volno, ale holky se začaly nemilosrdně věnovat učení, a tak se chtě nechtě tentokrát museli přidat k nim. Lily dokázala vždycky v knihovně najít ten největší stůl, aby se tam vešlo všech osm. James doškrábal poslední větu na pergamen a prohlásil úkol z dějin čar a kouzel za hotový. Zvedl se, aby vrátil ohromně velkou knihu o dějinách novověku do regálu, když si všiml, jak je Snape pozoruje. Nenápadně drknul do Siriuse.
„Podívej se, jakej slizoun za náma sedí,“ zašeptal mu koutkem úst. Rychle vyskočil, aby narval knihu do mezery po menší knihu než byla ta, kterou právě držel, ale nakonec se mu to podařilo.
„Mám dojem, že se Snape nějak dlouho bez nás nudil,“ zašklebil se škodolibě Sirius a pokynul Remusovi. Lupin se instinktivně otočil a pochopil.
„Myslím, že dneska nemám správnou náladu,“ omluvil se Remus. Peter se dobrovolně nehlásil. James a Sirius pokrčili rameny. Lily se na ně vrhla nesouhlasný pohled. James na ni vyplázl jazyk. Lily sklopila zrak k pergamenu a namočila brk v inkoustu. Kluci vyrazili.
„Hej, Srabusi, jak se máš?“ zamával James. Snape se zamračil.
„Ale no tak, proč si s náma nechceš povídat?“ navázal Sirius.
„Neotravujte, musím dělat úkoly,“ odsekl Snape.
„To chvíli počká, ne? Přátelé jsou přednější, nebo?“ zamlaskal James.
„Přece nás neodmítneš,“ napodobil Ewelinin hlas Sirius. Snape si ho změřil zvláštním pohledem, jako by se Sirius dočista zbláznil.
„Já se divim, že nic neříkáš,“ rejpnul si James.
„Já se opakovat nebudu,“ procedil skrz zuby Severus. James došel až k němu a s odporem ho poplácal po rameni.
„My ti můžeme pomoct, jestli chceš. Copak to studuješ? Ach tak, no, na černou magii přece jen stačit nebudem, co myslíš, Siriusi?“ otočil se na kamaráda James.
„Ale Srabusku, odkdy se malý děti hrabou v černý magii? Copak by tomu řekla maminka?“ popichoval ho Sirius. Snape začal pěnit.
„Ježiš, on chytil vzteklinu. Kryjte se!“ zaječel James. Než stačil říct další urážku, objevila se vedle něho madam Pinceová.
„O ou,“ zašeptal James.
„Můžete vysvětlit, proč řvete jako na famfrpálovém hřišti, Pottere?“ zakrákala madam Pinceová a probodávala ho supím pohledem.
„Přece byste nevěřila, že bych se mohl něčeho takového dopustit, madam,“ zacukroval James. Madam Pinceová sevřela rty do linky jako profesorka McGonagallová.
„Půjdeme za kolejní ředitelkou,“ prohlásila pevně knihovnice.
„Ne, prosím, jen to ne. Dostanu školní trest,“ zaprosil James. Madam Pinceová se však tvářila neoblomně a hlava nehlava odtáhla Jamese z knihovny. Snape se ošklivě usmál, zaklapl knihu a s psací soupravou v podpaží se vydal ven.
„Můra jedna,“ ulevil si Sirius.
„Neměli jste ho provokovat,“ poznamenala kousavě Lily.
„Ještě se ho zastávej!“ vyštěkl na ni Sirius. Remus radši mlčel.
„No řekni, jdeš snad jen tak někoho provokovat?“ zeptala se řezavě Lily.
„Ty to nechápeš, to je prostě Snape!“ rozhodil rukama Sirius.
„Mě je fuk, jestli to je nebo není Snape. James to slízl za tebe, takže bych být tebou držela klapačku,“ uzemnila ho Lily. Pak prudce vstala a zmizela mezi regály. Ostatní se chovali, jakoby byli zasaženi umlčovacím kouzlem. Sirius nesnášel ticho, především napjaté ticho, a proto se vydal na kolej. Lily měla v jednom pravdu – James to slíznul i za něj.
Remus zívnul. Peter pospával nad nedokreslenou mapou. James tupě zíral do dalekohledu a čmáral něco na čistý pergamen. Pod nimi hodiny odbily půlnoc. Profesorka Sinistrová je upozornila, že mají ještě čtvrt hodiny na dokončení mapy. Hodina astronomie se táhla velice pomalu. Holky seděly od nich opodál. Lily ještě nemohla Siriusovi a Jamesovi zapomenout jejich chování vůči Snapeovi. Jean a Ewelin se radši nepřidávaly ani na jednu stranu a Andromeda jakoukoliv vztahovou relaci ignorovala a bavila se se všema, zrovna tak Remus.
„Pane Lupine, ukažte mi prosím mapu,“ vyzvala znenadání Remuse profesorka Sinistrová. Remus jí podal nedodělaný náčrtek dnešního úkolu.
„Pospěšte si, Lupine. Tohle nestačí,“ hodila mu papír zpátky a odešla k holkám. Do Jamese jakoby uhodil blesk a zadíval se do dalekohledu. Sirius hlasitě zachrápal.
„A to že není stejný případ jako Péťa,“ zasmál se škodolibě Remus.
„Nechceš mi to dát opsat?“ zaškemral James.
„Jamesi.“
„Reme.“
„No jo, tady to máš.“ Remus dokreslil poslední tah na jeho dokonalé mapě a podal ji Jamesovi.
„Díky, nevím, co bych bez tebe dělal.“
„Spíš všichni ostatní.“
„Pěkně řečeno.“ James se dal do horečného obkreslování. O pět minut později se ozvalo vysvobozující zvonění.
„Siriusi, vstávej!“ zatřásl James s kamarádem. Remus šťouchal marně do Petera. Sirius otevřel pomalu oči.
„On už je konec? A co naše mapy?“ zachraptěl Sirius.
„V pohodě, dovolil jsem si použít znásobovací kouzlo,“ uklidnil ho James a vytáhl ho na nohy.
„Já tě nemít…,“ zívl Sirius.
„Spíš nebýt Remuse,“ opravil ho James. Sirius se zavěsil do Jamese a nechal se dovléct na kolej. Hned za nima vláčel Remus Petera. Všichni bez varování okamžitě padli do postelí.
Zatímco zbytek nebelvírského týmu trénoval, trávil James všechen čas v knihovně. Madam Pinceová ho tehdy večer osobně dotáhla do kabinetu profesorky McGongallové a domluvila mu trest – musel přepisovat registr karet knih z oddělení s omezeným přístupem. James z celého srdce přepisování čehokoliv nenáviděl a moc dobře věděl, že McGongallová s bude velice ochotně souhlasit s návrhem madam Pinceové. Musel se supem sedět v její kanceláři minimálně tři hodiny denně. Ve čtvrtek, než šel do knihovny, ho Sirius zastavil na chodbě před portrétem. Podal malý balíček a beze slov odešel do společenky. James si ho opodál rozbalil a našel lístek se zrcátkem ve tvaru lupy.
Tohle je obousměrné zrcátko. Stačí, když řekneš jméno toho, kdo má druhý díl. Můžeme takhle spolu mluvit anebo se domlouvat. Ještě to využiješ, trestů bude víc než dost.
Fikané, proletělo Jamesovi hlavou. Schoval lístek i zrcátko do kapsy hábitu a vydal se vstříc trestu. Tentokrát strategicky přijal místo v rohu, kde se hromadily nezařazené vrácené knihy. Okamžitě vytáhl zrcátko a zamumlal Sirius!, a hned uviděl Siriusův zmenšený obličej. Zakřenil se do zrcátka a uchopil do ruky brk. Čas od času zamával nebo mrkl, jinak si ale napoprvé moc netroufnul, hlavně ne za přítomnosti supa Pinceové. Podíval se na nástěnné hodiny – zbývala mu ještě hodina a půl. James si zkroušeně odfouknul a znovu se sklonil nad prací.
Během následujícího týdne napadl nový sníh a teplota klesla ještě níž. Ve sklepení během hodin lektvarů studenti přimrzali k lavicím. A tak jim ve středu po hodině přeměňování profesorka McGonagallová sdělila, že se výuka lektvarů přesouvá do jedné z nepoužívaných učeben. Celý Nebelvír čekal, že se lektvary docela zruší. James byl alespoň rád, že už si nemusí chodit odpykat trest.
„Průšvih je, že máme lektvary hned teď,“ zaskučela Jean. Vyšli z učebny přeměňování a vydali se podle popisu do provizorní učebny lektvarů.
„Taky z toho nejsem nadšenej,“ přidal se k ní Remus. Jean ho obdařila úsměvem.
„Nechápu, co na těch lektvarech řešíte,“ řekla Lily.
„Jestli chceš slyšet pochvalu, tak na to rovnou zapomeň,“ vystartoval James. Všichni se na něj udiveně podívali.
„Co ti přelítlo přes nos, Jamesi?“ zeptala se ho jako první Andromeda.
„Ne, promiň, Lily. Já- prostě nejsem nějak v náladě. Sakra. Ne- Já radši půjdu napřed, podržím vám místa,“ omlouval se o překot James. Už byl za rohem, když se otočil, aby jim dořekl větu, a pak zmizel.
„Myslím, že na jeho chlapskej mozek je toho nějak moc,“ zakroutil hlavou Sirius.
„Na tebe je toho taky nějak moc?“ popíchla ho nevinně Andromeda.
„Jestli hned nepřestaneš, tak asi jo,“ odpověděl jí šibalsky Sirius. Andromeda našpulila rty a jen se usmála. Mlčky došli se zvoněním na místo určení. James už seděl na obvyklém místě v zadní lavici a čekal na ně. Profesor Křiklan vešel jako poslední a zavřel dveře. V místnosti bylo několik regálů s přísadami do lektvarů, váhy, kotlíky, zkroucené naběračky a pár flakónků. Vedle Jamese si nečekaně sedla Lily. Sirius si sedl hned vedle do řady spolu s Remusem a zbytek se posadil před ně. Lily se nesměle usmála a vytáhla si učebnici.
Křiklan zahájil hodinu rozdáváním esejů. James dostal trojku, což ho ohromně potěšilo; Lily samozřejmě perlila s jedničkou. Křiklan jí věnoval úsměv určený pouze pro své oblíbence. Lily se začervenala. Potom jim řekl, aby si nalistovali stranu třicet jedna a umíchali nejjednodušší jed. Lily šla ke skříni pro rulík zlomocný a hlávkotrn. James s otevřenou pusou koukal, jak rychle a jednoduše Lily lektvar připravuje. Sirius musel do něj šťouchnout, aby zavřel pusu a aby se dal do práce. Najednou se ozvala rána. I Snapea to probralo. Jean zvedla obličej, který měla úplně černý.
„Asi jsem to přehnala při podpalování pod kotlíkem,“ přiznala Jean, přičemž kotlík se válel u dveří.
„Pro Krista pána, slečno Parkerová!“ spráskl ruce Křiklan a jedním mávnutím kotlík odstranil. Jean si šla k umyvadlu omýt saze a cestou si půjčila rezavý školní kotlík.
„Ty jsi horší jak Péťa,“ naklonil se k Jean Sirius.
„To je pěkný, že to říkáš,“ odpověděla mu tiše Jean. Pak se prosebně podívala na Lily.
„Ne, Jean, musíš to zvládnout sama,“ řekla okamžitě Lily.
„Lily, přece víš, že já a lektvary-,“ zaškemrala Jean.
„Jean, nedělej si naděje, Lily není jako Remus. Prostě dělej a roztavíš další kotlík. No a?“ obrátila se Ewelin k Jean, při tom krájela jakousi scvrklotinu. Jean vypadala, že se nafoukla, ale jestliže k tomu došlo, tak jí to nebránilo, aby začala do kotlíku házet nové přísady.
James líně míchal jeho pokus o lektvar.
„Myslím, žes tam zapomněl dát šťávu z granátových jablek,“ upozornila ho Lily. James se začetl do receptu a plácl se do čela.
„Máš pravdu. Problém je, že jsem u předposledního řádku receptu,“ kousl se do rtu James. Lily vzala lahvičku se šťávou a nakapala určené množství do naběračky.
„Ponoř to úplně na dno a lehce to zamíchej,“ poradila mu. Ostatní závistivě koukali, jak mistryně lektvarů radí Jamesovi.
„A mně jsi pomoct nechtěla,“ urazila se Jean.
„Promiň Jean, ale měla jsem dojem, že chceš, abych ti namíchala ten lektvar celý,“ odpověděla jí Lily. Jean se nafoukla podruhé, čímž bylo všem jasné, že uhodila do černého.
„
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář